Ericksonovský a klasický hypnoterapeutický přístup v práci s traumatem

„Cítila jsem zvláštní klid, jaký jsem dlouho necítila. Ruce jako bych neměla, nohy se úplně uvolnily. Cítila jsem, jak se nořím někam hluboko. Napřed jsem viděla světýlka, pak už jen tmu. Poslouchala jsem, co říkáte, občas mi přišla zajímavá myšlenka.“ Toto je příklad, jak může být prožívána hypnóza. Každý člověk hypnózu prožívá svým vlastním způsobem, jde o zcela subjektivní prožitek, stejně jako prožitek, lásky, radosti, bolesti... Ve filmech je hypnóza prezentována jako kouzlo, takto to ovšem v terapeutické praxi nevypadá. Prof. Kratochvíl, jako zástupce klasického pojetí hypnózy, uvádí, že „hypnóza je zvláštní psychický stav, k jehož hlavním charakteristikám patří zvýšená sugestibilita, změněný stav vědomí a selektivní stav závislosti na hypnotizérovi“ (Č. a S. Psychiatrie, 2001, 97, č. 3, s. 107-108). Předpokladem pro navození stavu je individuální schopnost jedince nazývána hypnabilita. Hypnabilitu chápeme jako schopnost, lze tedy rozvíjet. To, do jaké míry lze rozvinout, závisí na vrozené predispozici, kterou lze měřit psychometrickými či klinickými škálami, např. klinická diagnostická škála hloubky hypnózy podle M. T. Orna a D.N. O´Connela. V závislosti na hypnabilitě může mít hypnóza různou hloubku. Účinek hypnózy závisí na hloubce hypnózy a ochotě hypnotizovaného přijmout myšlenky a představy, které mu terapeut nabízí. Těmto vkládaným myšlenkám říkáme sugesce. I opakovaná lehká hypnóza je terapeuticky účinná. Ve stavu hypnózy se vnímavost k sugescím zvyšuje. „Pomocí sugescí lze výrazně ovlivnit prožívání, chování i fyziologické funkce. Toto lze využít při léčbě různých neurotických potíží, úzkostí a strachů, o odstranění či zmírnění bolestí, k uklidnění, zlepšení nálady, zlepšení spánku i celkového stavu“ (Kratochvíl, S.: Klinická hypnóza, 2009, s.20). Co lze využít v hypnóze mimo přímých sugescí? Jeffrey K. Zeig Indukce hypnózy, 2006, s. 115) uvádí, že „Ericksonovští terapeuti se snaží poskytovat minimální podněty ve formě skrytých injunkcí“, dvojsmyslné narážky typických pro mnohaúrovňovou strukturu komunikace, nejčastěji ve formě metafor. A tak lidé mohou vstoupit do hypnotického transu, když poslouchají povídání o někom jiném, jak do hypnózy vstupoval, a nebo začít nevědomě zkoumat možná vlastní řešení problému, když slyší vyprávět o způsobech řešení někoho jiného, a nebo naslouchají příběhům, ve kterých je ukryto poselství. „Metafora je jeden z prostředků, jak zpřístupnit nevědomé procesy, jak je oslovit a také jak je využít k léčebným účelům“, říká PhDr. Jiří Zíka (Fenomén hypnózy, 2011, s. 82-83).

Jak přemýšlíme na traumatem?

To, jakým způsobem o traumatu přemýšlíme a hovoříme s klientem, určuje, jak budete terapie probíhat.

PhDr. Marek Preiss, Ph.D. publikoval článek Trauma a posttraumatický růst (Psychiatrie pro Praxi 2009; 10 (1), s.12–18), kde uvádí, že „dlouhodobým odkaz traumatu po prožité krizi jsou ztráty i zisky. Člověk se může koncentrovat na jedno či druhé, ale obojí je přítomno.“ A uvádí 5 oblastí, kde se může projevit posttraumatický růst:

• vztahy s druhými lidmi – růst se může projevit např. větším zapojením druhých lidí do vlastního života, větším soucítěním s jejich potřebami,
• nové životní možnosti – tam se růst projevuje např. objevením nových oblastí zájmů a příležitostí
• osobnostní růst – zde se růst projevuje např. pocitem zvýšené sebe důvěry, zvýšenou akceptací životního běhu.
• spirituální změna – růst se projevuje např. větším zájmem o duchovní oblast
• ocenění života, kde se růst projevuje např. úvahou o podstatných věcech v životě

Zástupcem Ericksonovských hypnoterapeutů, který se věnuje práci s traumatem je Australan Rob McNeilly, který na svém semináři v Olomouci v roce 2015 prezentoval rozdílný pohled na práci s traumatem:

McNeilly razí princip, který říká, že nikdy neléčíme trauma, ale pomáháme člověku v tom, aby mohl dělat to, co chce dělat. Ericksonovští terapeuti nabízejí klientům podnět k zamyšlení se nad traumatem, bez ohledu na to, jak obrovským, jako nad každodenními problémy, které řeší každý den. Řešením každodenních problémů člověk získává životní zkušenosti. Trauma je pak také takovou rozšířenou životní zkušeností. O způsobu nahlížení na traumatické dětství plné zneužívání, fyzických trestů apod. hovoří i jiný Solution focused terapeut Ben Furman (Nikdy není pozdě na šťastné dětství, 2015), který směřuje klienty k náhledu na minulost prostřednictvím 3 otázek:

• Co vám pomohlo překonat nelehké dětství?
• Co vás složité dětství naučilo?
• Jak jste v pozdějším věku dohnali zážitky, o které jste byli jako děti ochuzeni?

To, jakým způsobem o traumatu přemýšlíme a hovoříme s klientem určuje, jak bude nad sebou přemýšlet náš klient. Příkladem je klientka, která dle svých slov „utekla z původní rodiny do manželství“, měla 2 děti, časem se rozvedla a 15 let se léčila s úzkostnými a depresivními stavy. Po přečtení knihy začala uvažovat nad tím, kdo vlastně řekl, že prožila traumatické dětství a došla k tomu, že to byla psycholožka, která jí to před 15 lety sdělila. A ona se traumatickým dětství následujících 15 let intenzivně zabývá a „zpracovává“ je. Jak je možné "zpracovávat" v hypnóze?

Roba McNeillyho pro práci s traumatem využívá práci se zdrojovou zkušeností:

1. Vede klienta do ponoření se do stavu, kdy mu nic nechybí, do aktivity, kterou rád dělá. Když děláme, co máme rádi, tak v té chvíli umíme vyřešit jakékoli problémy. A protože to děláme rádi, zapomínáme časem na těžkosti, které jsme překonali.
2. Dále se zabývá otázkou: Co se klientovi na tom líbí?
3. Následně se s klientem podívá na trauma a ptá se: Jakým způsobem je pro vás v současnosti problematické?
4. A: Co vám chybí?
5. Pak návrat k tomu, co klient dělá rád, a hledání zdroje pro to, co chybí v problému, jak s ním zacházet.

Příkladem je klientka, která při autonehodě přišla o dítě a uzavřela se do svých úzkostí, časem vypěstovala si sociální fóbii. To, co jí chybělo, byly vztahy s lidmi. Zdrojovou zkušeností, do které se v hypnóze ponořila bylo fotografování, kdy schována za fotoaparátem je nenápadná, nikdo si jí nevšimne, ale dokáže foťák odložit a požádat kolemjdoucí o svolení s focením, dokáže navázat komunikaci s lidmi, když dělá to, co má ráda. Dokáže se s nimi bavit o tom, co ráda dělá, co rádi dělají oni.

Přístup, o kterém jsem při práci s traumatem doposud hovořila, je úplně jiným způsobem myšlení, než se kterým klienti obvykle na hypnózu přicházejí. Obvykle na hypnózu přicházejí klienti s představou, že se do traumatické události vrátí, něco se stane a všechno bude dobré a nejlépe vše za 1 sezení. Toto je samozřejmě laická zidealizovaná představa práce s regresí. Postup regresní hypnoterapeutické práce při využití expozice pro umožnění desenzibilizace a odstranění vnucujících se emočních vzpomínek při léčbě posttraumatické stresové poruše uvádějí Lynn a Kirsch a Lynn a Cardeňa (in Kratochvíl, S.: Klinická hypnóza, 2009, s. 150-154):

1. Anamnéza – informace o traumatu, osobnosti klienta a současných příznacích
2. Informovanost a souhlas s následujícím postupem
3. Nácvik techniky, jak zvládnout afekt – zakotvení relaxovaného stavu např. stiskem palce a ukazováčku
4. Přípravné hypnózy – sugesce, že opakované znovuprožití traumatických událostí mu umožní je překonat a zvládnout.
5. Věcná konzultace o traumatické události před první expozicí
6. Domluva na způsobu zesilování a zeslabování zážitku, např. jeho promítnutím na televizní obrazovku a ovládáním jasu, podrobností, rychlosti pomocí imaginárního dálkového ovladače.
7. Vlastní expozice a opakování postupu ve 3 – 9 sezeních dokud se neztratí úzkostný charakter, který pacient posuzuje na škále 0-10.

Občas ke zvládnutí obtěžujících příznaků a nastartování pozitivní změny v životě postačí dojít k bodu 3. Uvedu příklad a popíšu postup, který v praxi s klienty často využívám. Klient, který byl napaden večer při návratu domů z práce v podchodu, při přestupu z tramvaje na tramvaj, a od této události se u něj rozvinuly silné úzkosti a strachy z dopravních prostředků, z otevřených prostor, více lidí najednou. Do terapie přichází po roce nemocenské. Během dvou sezení si klient nacvičil zakotvení relaxovaného stavu. Vytvořil si tzv. kotvu nebo-li autostimulační manévr. Po jeho vytvoření měl za úkol postupně navyšovat dávky expozice kontaktu s lidmi a využívat při tom svou kotvu, když bude potřeba. Na 3. sezení referuje o návratu do práce a dalších pozitivních změnách v životě. Autostimulační manévr popisuje prof. Kratochvíl (Klinická hypnóza, 2009, s. 115). Jako autostimulační manévr lze zvolit např. již zmíněný stisk palce a ukazováčku, sevření ruky v pěst, dotek určitého předmětu, např. „Pavarotiho kamínek“.

Následující postup snoubí tvorbu autostimulačního manévru a práci s 5 smysly, které můžeme využít k procházce v příjemné vzpomínce. Z mé zkušenosti je tento postup klientům velmi příjemný a jde jim. Potřebujeme k tomu 1 příjemnou vzpomínku. Vyberte si svou příjemnou vzpomínku.

Instrukce: Zavřu oči, zkontroluji celé své tělo. Uvědomím si, jak sedím, jak se mé tělo dotýká křesla. Upravím podle potřeby polohu svého těla, aby posezení bylo příjemné. Uvědomím si, čeho se dotýkají mé ruce – materiál, kterého se dotýkají. Uvědomím si spojení nohou s podložkou. Mohu si pohýbat prsty u nohou a tak si ještě intenzivněji uvědomit, jak obě mé nohy stojí pevně na zemi, jsou s ní spojené. Uvědomím si svůj dech, nádech a výdech. A to jak s výdechem se celé mé tělo uvolňuje víc a víc.

Vybavím si v mysli svou příjemnou vzpomínku a postupně si ji projdu všemi smysly. Uvědomím si, s jakými obrazy je příjemná vzpomínka spojená. S jakými barvami, s jakými tvary je spojená. Uvědomím si, zda vzpomínku vidím jako statický obraz nebo jako film. Na chvíli se do vzpomínky zakoukám a uvědomím si, co přitahuje mou pozornost.

Dále se zaposlouchám do zvuků své příjemné vzpomínky. Uvědomím si, s jakými zvuky, tóny, hlasy, melodiemi je má příjemná vzpomínka spojená. Zaposlouchám se do příjemných zvuků.

Uvědomím si, s jakými chutěmi je má příjemná vzpomínka spojená, jak má vzpomínka chutná. Vychutnám si svou vzpomínku.

Uvědomím si, s jakými vůněmi je má příjemná vzpomínka spojená, jak má příjemná vzpomínka voní. Zhluboka tu příjemnou vůni nadechnu a vydechnu.

Uvědomím si, co cítím na těle. Uvědomím si, kde příjemný pocit má své místo na těle, kde jej cítím… Příjemný pocit si ukotvím stiskem palce a ukazováčku.

Vytváříme podmíněné spojení příjemného pocitu a stisku palce a ukazováčku.

Následně se zaměřím na nádech a připravím se na ukončení relaxace. S nádechem si uvědomím čerstvý vzduch proudící do mých plic. S každým nádechem vnímám příliv nové energie do celého těla a jakmile mi to bude příjemné, tak se protáhnu a otevřu oči.