Všechna řešení nosíme v sobě.

PhDr. Sylvie Navarová

Odborné psychologické poradenství a koučink
IČ: 04698312

Objednání: tel.: 605 214 849
sylvie.navarova@smrov.cz

Integrace v koučování

Integration in coaching

PhDr. Sylvie Navarová, Mgr. Jana Mynářová, PhDr. Jana Zouharová, PhD.

Abstrakt:

Příspěvek se zaměřuje na tématiku koučování a možnosti integrace koučovacích přístupů. Koučování je specificky vedená komunikace kouče s jednotlivcem či skupinou osob, kde kouč pokládá otázky, které podnítí myšlení koučovaného a ten tak nalezne ty nejvhodnější odpovědi a řešení pro sebe samého. Kouč je zodpovědný za proces koučování a je přesvědčen, že řešení všech problémů má klient v sobě a ta mu pomáhá otázkami odhalit. Klient je zodpovědný za výsledek, nalezené řešení, je aktivním činitelem změny. V současné době je koučink považován za jednu z moderních a efektivních metod rozvoje. Využívá se ve firemní, ale i osobní oblasti např. ke stanovení cíle a cesty k němu, ke tvorbě nového projektu, řešení problémů apod.  Koexistuje však několik koučovacích směrů – výkonový, ericksonovský, systemický, všímavý, gestalt. Tyto směry mají své techniky, metody a postupy práce s klientem či pracovními týmy. Co mají všechny koučovací směry společné? Jak můžeme integrovat různé techniky a metody práce ku prospěchu klienta? V příspěvku se dozvíte více o jednotlivých koučovacích směrech a o integraci přístupů v praxi.

Abstract:

This contribution focuses on the topic of coaching and opportunities for integration of the coaching approaches. Coaching is led by the specific communication. The coach communicates with a person or group of persons, where the coach asks questions that stimulate thinking and the client can find the best solutions and answers for himself. The coach is responsible for the coaching process and  he  believes that the client has the solution to all the problems in himself and the coaching process helps  to uncover the best solution. The client is responsible for the outcome, a solution, the client is an active agent of change. Coaching is considered as one of the modern and effective methods of development. It is used in business, but also in  personal field, to determine the goals and the way to it, to create a new project, solving the problems, etc. A few coaching directions coexist there - power, Erickson, systemic, mindful, gestalt. These directions have their own techniques, methods and procedures for working with clients or work teams. What do all of these coaching directions have in common? How can we integrate different techniques and methods for the benefit of the client? You can learn more about the coaching directions and about the integration approaches in practice in this contribution.

Klíčová slova:

koučink; integrace; osobní rozvoj; řešení problémů; koučovací otázky

Keywords:

coaching; integration; self development; problem solving; coaching questions (tasks)

 

1.Koučování

1.1 Co to je koučink

Pojem koučování se dnes používá velmi rozmanitě v mnoha situacích a přesně jej definovat je složitější, než by se na první pohled zdálo. Z části je to proto, že koučové vycházejí z různých modelů, škol a rozdílných zázemí.

Koučink je prostor pro rozvoj klientových vlastních schopností, ujasnění si jeho vlastních cílů, nacházení odpovědí na otázky. Koučink dle Johna Whitemora (2009, s. 30) „není postup, který můžeme jednoduše vzít a rigidně aplikovat v určitých, předem určených situacích a podmínkách. Je to způsob řízení, způsob zacházení s lidmi, způsob myšlení, způsob života“. Dle etického kodexu vycházejícího ze standardů Internation couch federation (ICF) je „koučink partnerství s klienty v procesu, který je tvůrčí, podporuje nové nápady a inspiruje je k maximálnímu využití jejich osobního a profesního potenciálu“ (http://www.coachfederation.cz/12032013).

V průběhu koučování je zajímavé sledovat, jaké nové možnosti se klientovi vstupem do koučovací spolupráce s koučem otevírají. V prvních setkáních povzbuzuje kouč klienta k tomu, aby „uviděl své možnosti, připustil si je, a postupně kouč klienta láká k jejich vyzkoušení“ (Bobek, Peniška, 2008, s. 156). Tímto postupem dochází ke zkompetentnění klienta, mění se jeho myšlení a nahlížení na svět a sebe sama. Klient si stanovuje své vlastní cíle, protože jak uvádí Shazer (1985) když víme, kam chceme jít, dostaneme se tam snáze. Kouč je zodpovědný za proces, klient za výsledek koučování. Klient, který prošel koučinkem (muž, 33 let), tento proces reflektuje slovy: „kouč vede rozhovor tak, aby si klienti sami uvědomili, co chtějí“.

Lidé jsou ve své podstatě nápadití, někteří se ale obávají nebo si nedovolí se „odvázat“. V koučování se to ale učí. M. H. Erickson (Freedman, Combs, 2009, s. 28) „byl přesvědčen, že my všichni se celý život učíme a že život je dobrodružstvím, v němž nikdy nevíme, co nás čeká za nejbližším rohem, ale ať je to cokoli, bude to zajímavé a my to pravděpodobně zvládneme a něco se naučíme a vyzrajeme a tím obohatíme svůj život.

1.2 Definice koučinku

Rosinski (2009) chápe koučování jako umění pomoci klientům uvolnit jejich potenciál s cílem snazšího dosahování smysluplných, významných cílů. Základem koučování je vedení rozhovoru správně pokládanými otázkami. Tím, že se ptáme a nementorujeme, vyvoláváme zájem, motivujeme k hledání a objevování vlastního řešení. Výsledkem je nejen konkrétní a aktuální řešení, ale i pozitivní, aktivní vztah k němu (Kabátek, 2009). Silsbee (2012, s. 38) definuje koučink takto: „Koučink je ta část vztahu, ve které je jedna osoba primárně oddána službě dlouhodobého rozvoje potenciálu a sebeutváření osoby druhé“. Asociace integrativních koučů chápe koučování jako „cestu ke komplexnímu rozvoji kompetencí klienta prostřednictvím společného hledání možností a cest k řešení, dosahování cílů a úspěchu s ohledem na jedinečnost klienta, jeho motivace, schopnosti a touhy“ (http://www.asociacekoucu.com/12032013).

Dle koučovaných klientů v rámci kariérového koučinku na ostravském gymnáziu (12 studentů ve věku 17-19 let) je koučink:

  • „prostor pro uvažování o svých schopnostech, dovednostech a způsobech jejich využití“
  • „způsob, který nutí přemýšlet“
  • „svoboda uvažování, udělá to (úkoly, které si v rámci koučinku sám zadal - pozn. autora) proto, že chce“
  • „možnost zažít něco jiného než to, že mi někdo radí“
  • inspirací k přemýšlení – „přemýšleli nad konzultací ještě po ní“

·         možnost „zastavit se a popřemýšlet, co dál“

Koučovaná klientka (žena, 25 let) uvádí: „Chyběl mi někdo naprosto nezapojený do mého života, kdo by měl čas mě poslouchat. Moc dlouho jsem se motala v začarovaném kruhu. A nevěděla, jak se z něj dostat ven. Díky koučinku jsem chytla za jeden konec a mám pocit, že z něj pomalu, ale jistě, mířím vstříc lepším zítřkům. Stále ještě se sebou nejsem spokojená. Ale plně jsem se zabavila prací, která mě baví. A dokonce je to práce z velké části založená na komunikaci s lidmi (klientka řešila problém v komunikaci s lidmi – pozn. autora). Jsem na sebe hrdá. Protože mám pocit, že jsem v ní opravdu dobrá. A mám pocit, že ať budu v životě chtít cokoli, co bude jen a pouze na mně, dokážu to. Už mám návod.“

2.Teoretická východiska integrativního koučinku

Integrativní koučink propojuje koučovací směry známé a vychází zejména ze systemického, Ericksonovského, výkonového a všímavého koučinku.

2.1  Systemický koučink

Systemický koučink vychází ze systemického přístupu v práci s lidmi. Je stylem myšlení na řešení orientovaným. Tento styl myšlení se rozšířil ve druhé polovině 20. století. Systemický přístup přistupuje ke světu jako neobjektivnímu, říká, že neexistuje objektivní realita („lidské poznání je jako biologický fenomén podmíněno vnitřní strukturou organizmu a jako takové na podněty reaguje – vidí to, co vidí, slyší a chápe to, co slyší a chápe“ Ludewig, 2011, s. 16). Každý člověk to má jinak. Filozofický základ systemickému přístupu ke klientovi poskytl konstruktivismus. Východiska konstruktivismu jsou: existují vícečetné reality, symboly jsou tvořeny v sociální komunikaci a v mysli prostřednictvím vnímání a interpretování světa a jejich smysl je výsledkem interpretačního procesu a je závislý na zkušenostech jedince a jeho porozumění (Vrasidas, 2000). Tento základ tak dává systemicky uvažujícím profesionálům možnost vnímat události a projevy okolo sebe jako konstrukty (své nebo jiných lidí), dává jim možnost neposuzovat, nedávat „nálepky“. Různorodost pohledů systemik považuje za užitečnou. Systemický přístup připouští mnoho úhlů pohledů, mnoho pravd. Základní principy systemického přístupu jsou:

·         Lidi nelze libovolně řídit, měnit, učit. Lidí jsou komplexní, neprůhledné a nedefinovatelné bytosti.

·         Přímá intervence není možná.

·         Zvnějšku lze pouze podněcovat. Systém (člověk) si sám vybírá, který vnější vliv pro něho bude podnětem a jak na něj zareaguje.

·         O reakci nerozhoduje kvalita podnětu, ale vnitřní struktura systému (člověka).

·         Historií mnoha interakcí dochází ke sbližování, vylaďování a kalibraci struktur na sebe navzájem – tím vzniká zdání objektivity mezilidské komunikace. (Matuška)

Etickým požadavkem systemického přístupu je: Respektuj rozmanitost individuálních světů a respektuj druhého jako sobě rovného.

Systemické koučování nezapomíná na člověka jako součást systému (rodiny, firmy, společnosti apod.), na který se v průběhu vedení rozhovorů dotazuje, což umožňuje klientovi získat nové úhly pohledů.

K hlavním prvkům systemického koučinku patří:

·         nedirektivnost práce

·         využívání jiných úhlů pohledu, práce se změnou kontextu, rozdíly, rozlišení, externalizace, dekonstrukce zavedených frází

·         systemické konstruktivní otázky jako technika práce

·         zaměření na řešení

·         důsledný popis zakázky klienta, jeho cíle

·         hledání výjimek a zdrojů

·         konstruování možností v jazyce

·         narušování rovnováhy systému

·         reflektování, komentáře, doporučení (úkoly na mezidobí)

·         metafory (Matuška)

Hlavním zdrojem systemického koučinku je Solutions Focused Approach (SFA) čili přístup zaměřený na řešení vycházející z terapeutického přístupu, který začali v 70. letech minulého století rozvíjet Steve de Shazer se svou ženou Insoo Kim Berg. Oba zmínění odborníci v Milwaukee založili Centrum pro krátkou rodinnou terapii - The Brief Family Therapy Center (BFTC) a rodinu. Přístup zaměřený na řešení (SFA) se vyhýbá analyzování příčin problému a soustředí se na dosažení klientem požadovaného řešení.

Když vedete koučovací rozhovor z pozice pracovníka zaměřeného na řešení, zjistíte, že není jednoduché držet se pokynů de Shazera a Berg, že ono to není tak snadné, jak to vypadá - dojít k řešení.

Berg dává tip, jak to dělá ona, aby dokončila svou práci úspěšně: „Kde se bere moje houževnatost a schopnost vytrvat tam jako pit bull s kostí? Je to z důvodu víry v lidi. Tato absolutní víra v lidi znamená, že když přežili ve svých životech do teď, určitě vědí jak jít ještě o kousek dál. Mnoho klientů má schopnosti, ale nevěří, že je mají. Tudíž když je nevidíte, je snadné stát se sraženým, ztratit odvahu“ (Berg).

2.2  Koučink na základě přístupu M. H. Ericksona

Za zakladatelku Ericksonovského koučinku bychom mohli označit doktorku Marylin Atkinson, i když, jak je zřejmé již podle názvu, je tento přístup spojen s prací Miltona H. Ericksona. Marylin Atkinson od něj převzala základní principy práce s klienty, na řešení orientovaný přístup a práci s podvědomím. Spojila také některé základní principy a techniky užívané v rámci Neurolingvistického programování (NLP), které opět vychází, mimo jiné, také z práce Miltona H. Ericksona. Vytvořila tak velice systematický, strukturovaný a metodicky velice dobře propracovaný cyklus vzdělávání pro kouče. Ten nabízí s akreditací International Coach Federation (ICF) v rámci svojí kanadské společnosti Erickson College International, s pobočkami téměř po celém světě. Její praktické, systemické koučovací dovednosti a strategie byly nazvány zlatým standardem koučování (Gold Standard of Coaching).

Milton H. Erickson (1901-1980) byl americký psychiatr, psycholog, hypnoterapeut, velice úspěšný pragmatický psychoterapeut, který razantně změnil pohled na hypnózu a její místo v psychoterapeutické praxi. Je zakladatelem ericksoniánské psychoterapie, krátké strategické terapie a na řešení orientovaného přístupu. Tvrdí se o něm, že to byl nejúspěšnější komunikátor na světě a také jeden z nejvýznamnějších terapeutů 20. století (Zeig, 2010). A to i přes svá mnohá zdravotní a tělesná omezení, kdy po prodělané obrně a přidružených dalších onemocnění byl ke konci života prakticky kvadruplegikem. Důležité je poznamenat (už jen vzhledem k názvu kapitoly), že Erickson vcelku neústupně trval na svém ateoretickém postoji, neprosazoval žádnou konkrétní teorii osobnosti a pevně věřil, že teorie osobnosti by terapeuta omezovala a připravila jej o pružnost myšlení. Byl oddaný myšlenkám přizpůsobivosti, jedinečnosti a osobitosti (Zeig, 2010).

Druhým důležitým zdrojem ericksoniánského koučinku je tzv. Neurolingvistické programování (NLP). NLP je psychoterapeutická metoda, kterou v 70. letech 20. stol. vyvinuly v kalifornské Santa cruz  Richard Bandler (matematik a programátor) a John Grinder (lingvista, psycholog). NLP vychází z práce M. H. Ericksona, V. Satirové a F. Perlse, v té době nejúspěšnějších terapeutů, jejichž práci sledovali a analyzovali s cílem identifikovat vzorce jejich jednání a předat je ostatním. Bandler a Grinder se v rámci vzniku NLP odvolávají také na znalosti kybernetiky a systémové teorie. Vymezit a definovat zcela přesně, co NLP je, není úplně snadné, ale podíváme-li se např. do knihy O´Connora a Seymora (1998), dozvíme se, že NLP je účinné umění a věda odvozená ze zkoumání způsobu, jakým nejúspěšnější lidé v nejrůznějších oblastech činnosti dosahují vynikající výsledky; autoři jej vymezují jako umění a věda o osobní výjimečnosti. Můžeme také říci, že NLP je přístup mysli a způsob existence ve světě, zabývá tím, jak vyniknout, jak dosahovat mimořádných výsledků. Je o učení se, zvídavosti a respektu – o hledání jedinečných, skvělých cest a způsobu naplnění našeho bytí, vlastní existence.

A co se vlastně skrývá pod významy složeniny NLP? Název metody může být z dnešního pohledu poněkud zavádějící:

·         neuro označuje smyslové orgány, to, že svět vnímáme smysly;

·         lingvistické -označuje řeč a to, že vnímané a prožívané je organizováno, uchováno a předáno právě pomocí jazyka;

·         programování - znamená opakující se vzorce vnímání, myšlení a cítění, naše vědomé i nevědomé plánování situace na základě jazykového zhodnocení vnímané situace.

NLP představuje praktický soubor modelů, dovedností a technik pro účinné myšlení a chování ve světě. Využitelné je jak v osobním životě, tak se, zejména v USA přesunulo (podobně jako koučink) do oblasti byznysu, kde bývá nejčastěji používáno pro výcvik manažerů a profesionálů v oblasti komunikace.

2.3     Všímavý koučink

Všímavý koučink, psychoterapeutické metody práce s klienty, které využívají všímavost, a psychologický výzkum na toto téma zaznamenávají velký rozmach v zahraničí v posledních 20 letech. Dokládá to například počet textů obsahujících slovo "všímavost" v databázi PsychInfo, který roste exponenciální řadou. Počet publikací věnovaných všímavosti zaznamenaných v této databázi přesáhl do roku 2009 1200 prací, z toho 717 studií uveřejněných v impaktovaných časopisech, 265 monografií a přes 200 disertačních prací (Žitník, 2010). Všímavost je jednou ze základních schopností lidské mysli a lze ji využít k terapeutickým účelům i osobnímu růstu. Metody práce založené na všímavosti se objevují v širokém spektru pomáhajících služeb, od klinické praxe, přes poradenství až ke koučinku.

Koncept všímavosti má své kořeny v buddhistické psychologii Abhidhammy. "Abhidhamma jako psychologický systém vychází jen z toho, že vidíme, slyšíme, čicháme, chutnáme, hmatáme a jsme schopni to viděné, slyšené atd. uvést v mysli do vztahů, a že každý prožitek cítíme příjemně, neutrálně či nepříjemně. Tato fakta představují empirickou základnu abhidhammické psychologie, která vlastně není teorií v běžném smyslu slova, ale je spíše fenomenografickým modelem", píše Frýba (1991, s. 25) V původním jazyce buddhistických textů zvaném páli je všímavost nazývána termínem "sati", v angličtině je to pojem "mindfulness" a v němčině "Achtsamkeit". Všímavost je vlastní každému člověku a v běžné každodenní realitě ji lze charakterizovat jako zaměření se na to, co právě v přítomném okamžiku probíhá, ať už se vnitřním světě člověka nebo kolem něj. Všímavý člověk je otevřený aktuálně prožívané skutečnosti, přistupuje k ní bez hodnotícího postoje (např. dobré/ špatné, normální/ nenormální, důležité/ nedůležité atd.) a přijímá právě probíhající jevy. Všímavost bývá dávána do protikladu ke stavům, ve kterých je uvědomování si přítomnosti nějakým způsobem omezeno (například pokud je pozornost rozptylovaná a zahlcená zaobíráním se vzpomínkami, denním sněním, plány či starostmi) anebo kde stavům, ve kterých člověk jedná kompulzivně či automaticky bez uvědomování si toho, co dělá (bezmyšlenkovitost, mindlessness; Brown & Ryan, 2003 in Žitník, 2010).

V českém prostředí byl od 70. let do 90. let minulého století rozvíjen psychoterapeutický směr nazvaný satiterapie, jehož zakladatelem byl Mirko Frýba, vysokoškolský pedagog, psycholog, psychoterapeut, buddhistický mnich a autor několika publikací zabývajících se buddhistickou psychologií a jejím využitím v každodenním životě. Díky tomuto psychoterapeutickému směru v České Republice působí několik desítek diplomovaných satiterapeutů, kteří pracují se svými pacienty a klienty pomocí všímavosti jako hlavní metody k dosažení vhledu do potíží a problémů, kterým čelí. V posledních několika letech se rozmáhá rovněž akademický výzkum na tomto poli (Žitník 2010, Benda 2007 a 2006, Hájek 2002).

Přesto je všímavý koučink (v anglicky mluvícím světě "mindful coaching") v našich podmínkách něčím zcela novým. Jedním z hlavních zdrojů, ze kterých zde vycházíme, je práce kouče a autora knih The Mindful Coach a Presence-Based Coaching Douga Silsbeeho, který žije v Severní Karolíně a jako kouč působil po celém světě. Ve své praxi kouče používá vlastní koncept sedmi Hlasů, který má pohodlné praktické využití a lze jej jednoduše aplikovat. Tato práce v rovině teoretické, a výcvik ve všímavém koučinku v rovině praktické, si kladou za cíl skloubit dosavadní terapeutické metody práce s všímavostí s aktuálními zahraničními trendy.

2.4     Výkonový (manažerský) koučink

Nejčastější a nejznámější užití slova kouč či koučování je samozřejmě v oblasti sportu. Právě odtud jej do firemního prostředí před více než třiceti lety přenesl Timothy Gallwey.

Vznik koučování jako profese můžeme umístit do USA koncem 80. let minulého století. Za zakladatele koučinku v podnikatelské sféře jsou pokládáni Timothy Gallwey a Sir John Whitmore. Původně se oba věnovali sportu, odkud nové způsoby učení přenesli do pracovního prostředí.

Timothy Gallwey, původním povolání tenista a trenér, je tvůrcem uznávané metody zvyšující profesní a osobní výkonnost lidí, kterou nazývá Inner Game (vnitřní hra).

Sir John Whitmore, bývalý automobilový závodník, je držitelem titulu Sir právě za činnost v koučinku. Je autorem metody GROW. Společně s Timothy Gallweyem založil firmu Inner Game Ltd., která významně obohatila nové přístupy vedení lidí ve sportu a v manažerském výcviku. I pro české kouče jsou jejich knihy, Koučování J. Whitmora a Tajemství vysoké pracovní výkonnosti T. Gallweye, jedněmi z klíčových učebnic koučování. Můžeme také dodat, že J. Whitmore je viceprezidentem Association for Coaching, předsedou Institute of Human Excellence, místopředsedou European Mentoring and Coaching Council, International Coach Federation (ICF) President's Award.

Zřejmě nejznámější definice (výkonového) koučování je definice Timothy Gallweye (2004), podle které koučování uvolňuje potenciál člověka a umožňuje mu tak maximalizovat jeho výkon. S touto definicí se můžeme setkat také ve formě jednoduchého vzorce V = P – I, který nám říká, že výkon rovná se potenciál mínus interference (vnitřní bariéry, rušivé prvky). Co z toho plyne? Že vše, co potřebujeme, máme v sobě, jediné, co nám brání využívat náš potenciál či podávat lepší výkon jsou bariéry, na jejichž odstraňování se koučování zaměřuje. To se daří, jsou-li naplňovány základní principy koučinku, kterými jsou důvěra, uvědomění a odpovědnost (tzv. DUO). S důvěrou v sebe lidé myslí samostatně, uvědomují si více možností při řešení problémů a přijímají odpovědnost za výsledek. Koučování přináší pozitivní výsledky zejména proto, že vytváří mezi koučem a koučovaným vztah vzájemné podpory a využívá specifické prostředky a styl komunikace, jejímž základem jsou otevřené otázky. Můžeme také říct, že koučování spíše, než by něčemu učilo, pomáhá učit se. Koučovaný nezískává fakta od kouče, ale s pomocí kouče je sám nalézá. Prvořadý je samozřejmě cíl, kterým je lepší výkon. To, co nás zajímá, je, jak tohoto cíle co nejlépe dosáhnout (Whitmore, 2007).

3.      Integrace v koučování

Integrativní koučink vychází z přesvědčení, že každý klient je jiný a pro svou změnu (rozvoj, posun) potřebuje každý něco jiného. Taktéž kouči jsou lidé, a proto nejsou všichni stejní. Integrativní kouč je schopen využívat přístupy z různých koučovacích směrů ku prospěchu klienta.

Příklad spolupráce klienta s integrativním koučem po procesuální stránce může vypadat následovně. Sezení je zahájeno prostřednictvím metody zakotvení (vycházející ze všímavého koučinku) pro přenesení se do současné chvíle, do prožívané skutečnosti, tady a teď. Přechod od práce, rodiny, zájmů, problémů do nového kontextu a tím je koučink. Uvědomění si, proč je klient zde, a co si chce odnést. Dále integrativní koučovací setkání může pokračovat dojednáním zakázky (kontraktu) na úrovni hodnot či identity. Kým klient bude při ukončení spolupráce s integrativním koučem? Jaké hodnoty bude klient mít? (Technika neurologických úrovní vycházející z principů M. H. Ericksona). Co bude žít? (Otázka ze systemického přístupu.) Integrativní koučovací „práce“ může pokračovat zázračnou otázkou (vychází ze systemického přístupu) a stanovováním si cílů (pro všechny koučovací směry společné). V průběhu integrativní spolupráce může kouč s klientem hledat výjimky, minulé úspěchy a zdroje (systemika), využívat kolo rovnováhy, neurologické úrovně a mnoho dalších užitečných technik (původem Ericksonova přístupu), pokládat paradoxní otázky, využít negativní brainstorming, škálovat (systemika, výkonový, Erickson koučink) a současně být všímavý ke svým prožitkům. Sezení však může probíhat i jinak, např. za využití modelu GROW (výkonový koučink). Klient si na závěr stanoví akční kroky (výkonový koučink) či si formuluje úkoly (systemika), které bude v mezidobí plnit. Sezení je možné ukončit reflektováním (všímavý koučink), kdy kouč pomůže klientovi, aby si krátce ve své mysli prošel uplynulé setkání a vybavil si důležité okamžiky, které v něm proběhly. To pomáhá přirozeným způsobem sezení uzavřít a také je pro klienta připomenutím, jaké podněty a prožitky si z koučinku odnáší.

Výhodou integrativního kouče je znalost rozmanitých přístupů a technik, které umí pružně volit tady a teď podle konkrétního klienta, a tím je využívá ku jeho prospěchu.

Literatura

Bobek, M., Peniška, P. (2008). Práce s lidmi. Brno: NC PUBLISHING, ISBN 978-80-903858-2-5

Freedman, J., Combs, G. (2009). Narativní psychoterapie. Praha: Portál, ISBN 978-80-7367-549-3

Frýba, M. (1991). Abhidhamma: základy meditativní psychoterapie a psychohygieny. Praha, Stratos, ISBN 80-900309-0-4

Hájek, K. (2002). Tělesně zakotvené prožívání. Praha: Karolinum.

Ludewig, K. (2011). Základy systemické terapie. Praha: GRADA, ISBN 978-80-247-3521-4

O´Connor, J., Seymour, J. (1998). Úvod do neurolingvistického programování. Jak lépe porozumět sobě i jiným a dosáhnout svých cílů. Praha: Institut pro NLP. ISBN 80-238-2604-2

Rosinski, P. (2009). Koučování v multikulturním prostředí. Nové nástroje využití

národních, firemních a profesních odlišností. Praha: Management Press.

323 s. ISBN978-80-7261-195-9.

Silsbee, D. (2012). Všímavý kouč: sedm rolí pro rozvoj řídících pracovníků. Praha: Maitreia. ISBN: 978-80-87249-34-5

Whitmore, J. (2007) Koučování. Rozvoj osobnosti a zvyšování výkonnosti. 2.rozšířené vyd. Praha: Management Press. 185 s. ISBN 978-80-7261-101-0.

Zeig, J. K. (2010). Výukový seminář s Miltonem H. Ericksonem. Netradiční hypnoterapie. Brno: Emitos ISBN 978-80-87171-21-9

Žitník, J. (2010): Všímavost a klinické přístupy založené na jejím rozvíjení. Diplomová práce, Univerzita Karlova Praha, Katedra psychologie.

 

Články

Benda, J. (2006). Meditace, všímavost a nové směry KBT. Konfrontace, časopis pro psychoterapii, 17, 3 (65), 132-135

Benda, J. (2007). Všímavost v psychologickém výzkumu a v klinické praxi. Československá psychologie, 51 (2), 129-140.

Kabátek, A. (2009) Koučování v každodenní praxi. Personál, 15, 6, s. 12-15.

ISSN 1213-7693.

Vrasidas, C. (2000). Constructivism versus objectivism: Implications for interaction, course design, and evaluation in distance education. International Journal of Educational Telecommunications, 6(4), 339-362.

 

Internetové zdroje

http://www.asociacekoucu.com/12032013

http://www.coachfederation.cz/12032013

 

Interní zdroje

Shazer, S. Keys to Solution in Brief Therapy (Klúče k riešeniu v krátkej terapii). London: W.W.Norton and Company, 1985, překlad 1989 (podklad k výcviku Hypnotická a nehypnotická strategická komunikační psychoterapie M. H. Ericksona)

Berg, I. K., Horké tipy. (podklad k výcviku Hypnotická a nehypnotická strategická komunikační psychoterapie M. H. Ericksona)

Matuška, F. Studijní materiály k výcviku Hypnotická a nehypnotická strategická komunikační psychoterapie M. H. Ericksona

 

Základní informace o autorkách a kontaktní údaje

PhDr. Sylvie Navarová – psycholožka, koučka, autorka výcviku v Integrativním koučinku, kontakt: sylvie.navarova@smrov.cz, www.smrov.cz

Mgr. Jana Mynářová – psycholožka, koučka, autorka výcviku v Integrativním koučinku

PhDr. Jana Zouharová, PhD. – psycholožka, koučka, autorka výcviku v Integrativním koučinku

Příspěvek prezentován ve formě workshopu na konferenci Psychologie práce a organizace v Olomouci 2013 PhDr. Sylvií Navarovou.

V upravené verzi příspěvek prezentován na konferenci Koučink v praxi pořádané asociací integrativních koučů v Ostravě 2013.